A znovu jsme v zimě vyrazili do Chorvatska. Tentokrát vlakem do Splitu a trajektem na Korčulu. Pak už na kolech. Zpátky zase vlakem.Příchod nového roku jsme trávili ve vlaku a zrovna jsme projížděli stanicí Drniš.

Again to Croatia in winter. This time by train from Czech to croatian town Split, by ferry to Korcula island and by bike around it. The way back by train again.

Touto cestou pro nás začala tradice každoročních zimních cest na Balkán. Vyrážíme pravidelně 27. prosince a vracíme se zhruba po týdnu. Poprvé jsme jeli přes Maďarsko do Chorvatska, zastavili se u zamrzlých Plitvických jezer, prošli národní park Velika Paklenica, pojezdili na kole na Pagu a navštívili své kamarády. Prostě parádička.

The first winter trip to Balkan. We saw many nice places within this time incl. Plitvicka Lakes, National park Velika Paklenica and Pag island where we cycled shortly too.

V roce 2005 jsme po několika letech snění a ne úplně úspěšných pokusů konečně vyrazili do Albánie a Kosova (Tam jsme teda původně nechtěli). Na ležatých kolech a na těžko. Pro všechny jsme byli naprostí blázni.

In 2005, after couple of years of dreaming and unsucessful attempts we visited the Albania and Kosova. By recumbents unsupported. Everybody around thought that we are just mad.

.

.

ZÁPADNÍM BALKÁNEM V LEŽE
Znáte to, máte v hlavě sen a ten se vrací a vrací dokud se Vám nepodaří si jej splnit. Tři roky se nám takto mozkovnou prohánělo slovo Albánie, ale pořád ne a ne uzrát ten správný čas. Viděli jsme před sebou rozbité cesty, vysoké hory a velké dobrodružství, slýchávali jsme o pověstné albánské šotolině a kdokoliv tam byl nás přesvědčoval, že vydat se do Země orlů s lehokolem a navíc natěžko je naprostá utopie. Minulý rok jsme se konečně rozhoupali a vydali se za svým snem.

180 tunelů
Dopravními prostředky se nám stali dvě lehokola Azub MAX a jeden nákladní vozíček. Všechno pečlivě zabalené jsme po několika peripetiích naložili v Budapešti do vlaku a přes noc transportovali do srbského Bělěhradu. Ranním vlakem jsme pak pokračovali do černohorského Kolašinu. Železnice se proplétala hlubokými údolími a zařezávala se do skalnatých svahů. Po trase jsme projeli více než 180 tunelů z nichž některé měřily jen několik desítek metrů a jiné nás pohltily do tmy i na tři či čtyři kilometry.

Konec asfaltu
Černá Hora nás přivítala nepříjemným studeným počasím a neustávajícím děštěm. Jezdili jsme od hospody k hospodě a utráceli eura za horké čaje. Odměnou byly občasné vyhlídky na Prokleté hory a výjezd do sedla v nadmořské výšce přes 1500 metrů. V malém městěčku Gusinje jsme poprvé na naší cestě potkali mešitu, která nám naznačila, že se pomalu, ale jistě dostáváme do muslimského světa. Mířili jsme k černohorsko-albánskému hraničnímu přechodu, který není zaznamenán v žádné mapě, a o kterém jsme ani pořádně nevěděli zda funguje. Silnička byla úzká, ale s poměrně dobrým asfaltem. Překročení hranic proběhlo až překvapivě hladce, ale kola jela po asfaltu hladce už jen 20 metrů. Za závorou, jako když utne přešel asfalt v kamennou cestu. A začala dřina. Podle našich informací to mělo být na dobrou silnici více než 80 km. A taky bylo. Mezitím však uplynuly tři překrásné dny v úžasné přírodě mezi dvou tisícovými vrcholy, které jsou podobné italským Doloitů. Cesta se prodírala údolím řeky Cemi, projížděla vesničkami jejichž domky byly rozesety ve stráních nad řekou.

80 km kamenolomem
Silnice, po které jsme jeli se dá jen těžce přirovnat k některé naší polní či lesní cestě. Snad některá z cest v kamenných lomech by mohla být podobná. S vypětím všech sil jsme zvládali všechna stoupání a v některých jsme museli kapitulovat, protože v jemných kamíncích nebylo možné kola udržet ve vzpřímené poloze. I sjezdy byly extrémně náročné a s plně naloženými koly jsme si nemohli dovolit jet rychleji než 10 až 15 km/h. Naštěstí jsou lehokola plně odpružená s pohodlnými sedačkami a ruce se neopírají o řidítka, ale pouze upravují směr jízdy. Představa jízdy po zdejších silnicích na klasickém kole nás děsila. Řeka Cemi však pokračuje do Černé Hory, a proto jsme museli překonat ještě jedno z horských sedel. Několik serpentýn, prudké stoupání, vedro na přímém Slunci. Opět jsme si šáhli na dno svých sil.

Na korbě náklaďáku
Dva následující dny jsme se vezli po docela pěkném asfaltu, ale touha vidět nejkrásnější albánský národní park Thethi nás vyhnala opět do chřtánu jednoho z údolí a na hrůzostrašné kamenné cesty. 20 kilometrů se nám dařilo bojovat s nástrahamy vyčnívajících a pohybujících se šutrů, které se střídaly s jemným pískem, ale sedlo ve výšce 1630 metrů bylo stále příliš vzdálené. Nakonec jsme vzali za vděk nabídce řidičů malého náklaďáčku a na jeho korbě jsme se převezli přes sedlo až do vesnice Theti, která je uprostřed národního parku, jenž je podle ní pojmenován. Dali jsme si den pauzu, a věnovali ho prohlídce vesničky a blízkého okolí. Zaujal nás malinký kostelík, který byl právě v rekonstrukci. Chvíli jsme okouněli a najednou ze dveří vyběhl starší pán, začal se s námi bavit plynnou angličtinou a dal nám dvě piva. Byl to albánský emigrant, který už mnoho let žije ve spojených státech a financuje rekonstrukci a sám při ní pomáhá. Zahrnuje nás spoustou informací a říká, že na začátku devadesátých let žilo ve vesnice více než 280 rodin, ale dnes už je 10.

Smutný Theth
Samotná vesnice byla v naších očích spíše pochmurným místem. Z výšky jde vidět mnoho domů a člověk by očekával život viditelný na každém rohu. Zatím jsme však procházeli mezi prázdnými domy, úzkými pěšinkami mezi poli a jen výjměčně potkali zamlklé lidi. Všude kolem, kam se jen člověk podíval se tyčily dvoutisícové skály, nejbližší asfaltová cesta je z Theti vzdálena 40 km přes vysoké hory a mobilní signál se dá chytit až po třiceti kilometrech a to jen velmi špatně. Theti je jednoduše úžasným místem s krásnou přírodou, vodopády, horami, ale také místem, kde se dá jen těžce žít.

Dvaapadesát na Slunci
Pokračovali jsme už na kole dál podél řeky, přičemž dvanáct kilometrů do následující vesnice bylo naprostým hororem. Zde už jsme potkali jen dvě terénní auta a dva lidi na oslu. Celou dobu jsme se potkávali s domorodcem, který šel ve stejném směru jako my a vždy nás v kopci dohnal a z kopce jsme mu ujeli. Ve sluneční výhni, při které teplota dosahovala až 52 stupňů Celsia, jsme se oněch 12 km plahočili téměř čtyři hodiny. Ani další dva dny nebyla jízda žádný med. Stoupání do dalšího dvousedla, které bylo ve výšce více než 1000 metrů nám dalo stejně zabrat jako sjezd zpátky do civilizace. Silnice byla místy kamenná, místy dlážděná různě velkými šutry a místy se o silnici vůbec nedalo mluvit. Návrat na asfalt jsme oslavili nejen kávou a množstvím limonád, ale také skvělým obědem v druhém největším albánském městě Skhoderu. Ke stolu jsme pozvali i mladý francouzský motorkářský pár. Kluk si právě nedávno koupil ležaté kolo, ale holka stále pochybovala o užitečnosti takových prapodivných strojů. Během své cesty po Albánii však potkali pouze dvě skupiny cyklistů včetně nás a všichni jeli na lehokolech. To už byl panečku silný argument.

Dvakrát více kilometrů
Další den nám přinesl novou velmi nepříjemnou zkušenost. Téměř totiž neexistuje mapa Albánie, která by byla alespoň trochu přesná. V mnohých jsou vyznačeny silnice, které chtěli Italové kdysi dávno vybudovat, ale k jejichž stavbě nikdy nedošlo. Je tedy dobré mít dvě až tři různé mapy a porovnávat. Chystali jsme se, že pojedeme dopoledním trajektem po přehradě Koman. Loď měla odjížděť v 11:00. V mapě byl vyznačen úsek dlouhý 23 km, z něhož jsme večer urazili více než deset kilometrů. Ráno jsme klidně posnídali a vyrazili na 13 km dlouhou cestu do přístavu. Měli jsme více než dvě hodiny. Silnice se krásně točila podél přehrady, ale neustále klesala a stoupala. Už už jsem si říkal, že přístav musí být za každým rohem, když v tom nás místní muž prodávající med upozornil, že k trajektu to máme ještě 20 km. Cože? Jen těžce se smiřujeme s tímto číslem, ale přidáváme a následující hodinu a půl jedeme bez zastávek naprosto naplno. Pán měl naneštěstí pravdu a mapa se mýlila o více než 17 km! Trajekt nám samořejmě ujel a další jel až za 5 hodin.

Trajekt je v albánštině Tragét
Více než dvouhodinová plavba však stála za to. Přehrada je zaříznutá mezi horami a jízda tímto trajektem je řazena mezi tři nejkrásnější vodní cesty světa společně s trasou v Norsku a v Peru. Celou krásu si užíváme z horní paluby a fotíme a fotíme. Velkým neštěstím jsou však stovky pet lahví a další odpad, který lze vidět plavat na hladině celé přehrady.

Valbona
Albánské hory a hluboká údolí nám naprosto učarovala a třešničkou na dortu se zdálo podle všeho být údolí Valbony. Předchozích několik dní nás však natolik vyčerpalo, že jsme si zcela plánovitě stopli náklaďák a s ním se pustili do zdolávání stoupající krkolomné silnice. V některých místech musel druhý řidič odklízet kameny aby se vůbec dalo projet a v zatáčkách jsme jen o centimetry míjeli okolní stromy. Společně s Eliškou jsme přemýšleli, zda tuto trasu jedou řidiči poprvé a zda jsou si jisti, že vůbec projet lze. Nakonec jsme však dvacet pět kilometrů do Valbony urazili za zhruba dvě hodiny a v místní hospůdce jsme se od řidičů dozvěděli, že trasu jezdí každý den, jelikož rozváží vodu, která se tam stáčela do plastových lahví. Ještě večer jsme vyrazili bez brašen a vozíku na obhlídku horní části údolí a byli jsme naprosto unešeni okolními štíty, vyschlým řečištěm řeky Valbony a životem, který zde vedou místní lidé.

Rozhodnutí – Kosovo
Ráno jsme sedli na kola a vydali jsme se po proudu řeky po cestě, kterou jsme den před tím přijeli náklaďákem. Albánie jsme už však měli po 16-ti dnech docela dost a lákala nás návštěva Kosova, které od nás bylo vzdáleno co by kamenem dohodil. Albánie se s námi loučila kvalitním, nově udělaným asfaltem a výhledy na hory v okolí Vlabony.

Mezi mírovými vojsky
Kosovo pak nezklamalo. Už čtvrt hodiny po překročení hranic jsme potkali italské obrněné auto s kulometem na střeše a hlídkujícími vojáky. O padesát kilometrů dále jsme se chystali za městem Prizrenem najít si nocleh a podle rad jsme se v tamní základně KFOR ptali na vhodnémísto. Scéna jako z akčního filmu. Tma, všude spousta světel, obrněných vozidel a žiletkových drátů. Stojíme na mostku k základně, před její branou a přes ostnatý drát se bavíme s německým vojákem. Na dotaz, zda v tamtích Šarplaninských horách jsou miny nám bylo klidným hlasem odpovězeno: „ Ne, mnoho.“ To nám na klidu příliš nepřidalo a nakonec jsme si stan postavili doslova na dostřel od základny a navíc tak, že nám jeden z reflektorů osvětloval místo na stan, což nám velmi pomohlo při jeho stavění. Naštěstí po kvalitním asfaltu jsme překonali další ze sedel na naší cestě a za ním jsme byli zastaveni na kontrolním stanovišti ukrajinskými vojáky. KFOR totiž momentálně hlídají především Srbskou menšinu a následující dvě vesnice byly právě Srbské. Když jsme jimi projeli, čekalo nás opět kontrolní stanoviště se spoustou ostnatého drátu a o několik kilometrů dále ještě další.

Na závěr Makedonie
Poslední dva dny trávíme v Makedonii, odkud se zase vracíme vlakem přes Srbsko do Maďarska a domů. Celkem jsme strávili na cestách 23 dní a urazili více než 600 km na kolech. Z toho pouze 30 kilometrů bylo po rovině, zbytek jsme buď jeli do kopců, a nebo dolů z nich. Více než 250 km jsme urazili po nezpevněných cestách, což byl dokonalý test nejen naší fyzické a psychické výdrže, ale hlavně test našich ležatých ořů. A jestli se mě někdo zeptá jaká byla Albánie? Překrásná, ale extrémně náročná. Vřele doporučuji!

UP and DOWN, ROCKS and STONES (an article for VeloVison magazine – UK, before corrections by Peter Eland)

Through Albania, Kosova, Montenegro and Macedonia by recumbents.

I suppose, all of you know it. A dream stays in your head for a years and than the right time comes and the dream become reality. Our dream’s name was Albania…

Many times we heard that it is impossible to go to Albania with recumbents. When we asked why, the answer usualy was that the roads there are terrible and whole Albania is very hilly which is not good for recumbents. But after our expedition through Ukraine and after spending some time in Greece, both with fully loaded recumbent tandem, we knew that almost everything is possible with recumbents.

Thanks to the reason that we do not have enough time to cycle all the way from Czech to Albania, we go to Montenegro by train. Both of our recumbents are a bit disassembled and the frames are packed together. The other luggage is watterproof bag from Bob Yak trailer, and the trailer itself. It is pretty big challenge to travel with so many and so large luggages by train but the advantage of traveling in East Europe is that you can easily bribe anybody if neccessary. First very nice experience is the train journey from Beograd to Montenegro’s village Kolashin. During this journey we pass more than 180 tunnels! Unbeliveble.

The first day on bikes shows us how will look the complete 22 days trip. Hills, hills, mountains and mountains. The first pass is in altitude around 1500 m above the sea level, but the 20 km uphill is pretty easy becuase the road is asphalted. The next day we come to the last montenegro’s town Gusinje and we start to search how to get to the cross border point. In our map there isn’t marked any road and only our friends told us that it is possible to cross the borders here. We go to the small café and get cup of great arabic coffe with some cakes. We try to ask the owner how to get to the border but although the Czech language should be a little bit simmilar to the Serbian, we can only hardly understand the explanation. Soon after that we loose the right direction among fences, little fiels and streams and we have to go back and ask again. We are ucky because we catch a guy who speaks english. The road to the border is a small one with asphalt and it needs only couple of minutes to get to the border check point. Two wooden houses and four customs officers are here . That is everything. We expect long time here, bureaucracy, some taxes and bribes but everything goes very well and after quater of hour we are in Albania.

The nature is still the same. We are in deep valley surrounded by high mountains, lot of trees around and no flat place anywhere. Only hills. But the road has changed dramatically. The asphalt disappeard and the road surface is now stoney. In the frist uphill we have to push the bikes and we wonder about the posibility of reaching the end of this route which is near the sea on the main albanian „highway“. But hour by hour we learn how to drive our bikes in so difficult conditions. Even when the road start to climb to the next pass we can stay in our seats and peddal. I am really surprised when I see my girl-friend Eliska „dancing“ with the recumbent among the stones. She hasn’t been cycling with recumbent in such conditions without any bags nor fully loaded.

The pass ……… is 1673 meters above the sea level and here are new school, some houses and steel container in which you can find a „supermarket“ combined with „restaurant“. We get some beer and tea and also lunch and we discuss with some people who can speak english. Because it is getting dark we are looking for some place for the tent, but the „waitress“ shows us that we can build the tent next to the container under the shelter which is there. We are glad, because it starts raining and also we are safe here. We have heard that man can maybe forgive you if you kill him brother, but cannot forgive you if you kill him guest.

The next day we go down from the pass. At the begging it looks like we are in forest somewhere near the sea, but as we are still lower and lower the trees are not so often and we go to the deep valley with really high mountains around. Finally we reach almost the altitude of the sea level but around us there are peaks more than 2000 meters high. We are in the valley of Cemi river. We are so surprised when we see how many people live here in this mountains and how they are conected with the rest of the country. Only by this little stoney road. Little vans works here like buses for around 20 to 30 people who sometimes sits also on the roof. And also next pass is in front of us. We have to climb next 800 meters. Switchback by switchback we go up. The road is directly open to the sun which is shinning like hell. Wow, we are finnaly on the top. Two beers end in our stomachs. Also aspahlt appear. We are near to the main road.

But if we would follow the main road which goes around the coast line we would not visit the nicest places of Albania and so we decide to head for mountains again. The next goal is probably the greatest albanian national park. The Theti. The landscape around the Skadar lake and near the sea coast is flat with lot of fields and villages, but in front of us is a barrier of high mountains again. The road surface is good for the first 20 kms but than it is much worse than in the previous valley. Stones are bigger and it is very difficult to balance on it. Many kilometers we have to push the bikes, but we feel like in heaven. The nature here is really beautiful. The mountains around are a little bit similar to Italian Dolomites but here are no asphalt roads, no turists, no hotels and people live almost everywhere together with the nature. Time to time we stop in some small pubs which are each time also shops and we buy some food and something to drink. It is more and more difficult to cycle and most of the way we have to push the bikes. The road is so bad that even the cars do not go here. Only 4×4 and trucks can. After a hour we hear an engine and we stop a little truck. The driver does not have any problem to take us and he helps us to load everything up on to cargo space. We do not sit into the cabin but we stay next to our bikes. The advantage is that we have great all-round view. The disadvantage is that it is totaly unconfortable to sit here. We are more flying than sitting and our backs look soon like schnitzels. But we realize that we can take the seat pads from our bents which make the ride almost comfortable. The driver stops just behind the pass on the last place where he can reach the mobile phone signal. Than the road starts go downhill into very very deep valley. Everytime we meet any truck or van it usualy takes about 5 minutes becuase drivers have to talk to each other. But we meet only three or four of them during the 2 hours journey. And it was less than 40 kms!

The village Theti is located in the middle of the national park of the same name. Once it will be a place with many tourists, hikers, climbers. Everywhere around you can see only rocks and stones and many possibilities for mountaineering. But now it is very quiet place and almost said I would say. Here were living hundreds families, but only 10 left. The life is very difficult here. In winter here are loads of snow and sometimes people here are two or three weeks without any connection with the rest of the world. Without doctor, without any shop, without any service. The only emergency way goes many and many kilometers by foot on the frozen river in temperatures deep below zero and in meters of snow.

When we are in the mountains we cycle around 30 km per day in average. There are no flat parts only steep uphills or steep dowhills. We can cycle up about 3 to 4 km/h and down around 7 or 8 becuase if you go faster you risk some serious injury which would be very bad here, so far from any emergency.

After 5 days we are again back on the main road and full of experiences. We sit in restaurant with french couple in the second biggest albanian city Skhoder. They are here by motorbike and they overtook us somewhere. The guy bought a recumbent three weeks ago but his girlfriend did not belive in bents. But they have met only two groups of cyclist in Albania include us and both were riding recumbents. That change the girl’s thinking…

The next days we spent by cycling on good roads and we also enjoy one of the three nicest water routes on the world. The lake Koman is one of three lakes on the river Drin and the ferry takes cars across it. As is usual in Albania everywhere around there are mountains and mountains and very often during the journey it seems that the lake just ends, but then some little gash appears and the ferry can continue. On the boat we meet two men from Kosova and they describe us how safe is their country and how beautiful it is now. They tell us that we have to visit it and we decide to do that.

15 minutes ago we stayed on the border between Albania and Kososva and now the first military armoured car with guns goes around us. We are a little bit scared, but also this is kind of adventure. Although according to our experience the Kosova is really safe region where the KFOR and UN forces just take care about the peace situation. The only thing you have to pay attention are land mines. All book guides recommend to ask the soldiers or police men about the possibility of building the tent or recommend to sleep in the hotels.

The sky is getting dark and we just leave the town of Prizren. After 5 kilometers we find a military base and I go to ask them. I feel like in some hollywood movie. Lights everywhere, some tanks, military cars, soldiers. I speak with one of them through barbed wire and I ask: „Please, can you tell me, is it possible to camp in the mountains up there? Are there some land mines?“ The soldier tell me: „Not many mines there?“ That is not the right answer I would expect. But than he recommend us to stay just 100 meters behind the base, near the river. Luckily, that was the right place for us. The next night is much worse and we have to find the place for tent ourselfs and we are really scared, but we survive

Kosova is very nice country. We go only through the south part of it but especialy the Šar-planina mountains are great. We spend there about two days and we have to recommend to visit this place. The only problem are still land mines, so you can walk only on very often use pathes. But everything is prepared for tourists also some ski slopes are here, so it is possible to spend here nice time in winter for very reasonable price.

The last two days we spend in Macedonia and than we go again by train back to Czech Republic. These 23 days were probably the most difficult I have ever spent. We were very often extremely tired with almost now power to continue. But these were also probably one of the nicest. It is simple reality of last years. The nicest places are hidden far away from main roads, far away from civilization, far away so much that you have to spend lot of power to see them. But it protects them and it’s right.