Galla.cz – adventures, recumbents, traveling, expeditions, by bike, Albania, China, India

Dlouhá a na první pohled složitá zkratka znamená Maxport Recumbent Tandem Expedition Athens 2004, což byla akce jejímž cílem bylo dosažení Atén na prototypu prvního českého ležatého tandemu. Všechno se ale vyvrbilo nějak jinak.

We wanted to cycle from Czech Republic to Athens to see the Olympic games there. Unfornatenuly we had an accident in Romania so the journey ended after only 900 km.

Text publikovaný v časopise Cykloturistika.

STOP NA DEVÍTI STÉM SEDMDESÁTÉM ŠESTÉM

Byl to velký sen, který nás pohltil téměř na půl roku, a který nám nedal spát a nutil nás stále něco dělat a připravovat se. Chtěli jsme na prototypu prvního českého ležatého tandemu dojet do Atén, užít si několik dní v místě olympiády a vrátit se po vlastní ose domů. Čekalo nás 5000 kilometrů po cestách i necestách střední a jihovýchodní Evropy a více než dva měsíce společného soužití. Občas se ale stane, že ne všechno vyjde přesně podle představ, a tak se i naše plány zhroutily a my se domů vrátili už po čtrnácti dnech. I přesto byla tour přes Slovensko, Maďarsko a Rumunsko na unikátním kole, kterému jsme říkali Kabanos, úžasným zážitkem a velkým dobrodružstvím.

Druhý den nám dává zabrat
Konečně. Je 11.července 2004 a my definitivně vyrážíme z Ostravy směrem na jih. Už včera jsme měli oficiální odjezd od obchodu našeho sponzora, ale několik nesbalených věcí, jeden technický problém a únava předešlých dní náš start poněkud pozdržely. Míříme k Frýdku-Místku a dále do Beskyd. Nikam se neženeme. Není ani kam. Před námi jsou stovky a stovky kilometrů a začínat je dobré pomalu. Druhý den naplno prověřuje naše možnosti a poprvé nás nutí kapitulovat. Nejprve šnečím tempem zdoláváme stoupání nad přehradní nádrž Šance, která zásobuje pitnou vodou velká města v okolí, a poté vyjíždíme ještě několik krátkých, zato však prudkých švihů k hraničnímu přechodu na Slovensko. Odměnou je parádní sjezd do Turzovky, který nám však kazí přicházející déšť. Už včera jsme otestovali pláštěny vlastní konstrukce, které jsme ušili na míru našemu speciálnímu kolu, a které způsobily, že jsme se z kola málem vyvrátili smíchy. První problém vyvstal už po rozjezdu, když se část, která mi kryje nohy, náporem vzduchu nadzvedla a vytvořila dokonalou clonu, takže jsem neviděl nic než nikde nekončící modro. Když jsem tuto závadu odstranil, nafukovaly se alespoň okraje do velikých balónů, což Elišce přivodilo hurónský smích. Proto už raději používám jen dobrou „nepropro“ bundu a na pláštěnku jsem zanevřel.

Dědo, proč nejedou?
Hned za Turzovkou nás čeká další zkouška, kterou předznamenává dotaz jednoho domorodce, zda to máme dobře zpřevodované. A už jsme v tom. Dobrá dvanáctka, která nás těsně před koncem nutí zastavit a odpočinout si. Z louky na nás kouká klučina a ptá se: „Dědo, a proč nejedou?“ Mám sice děti rád, ale kdybych měl místo očí kulomety, byl by asi jako řešeto. Navíc hned po dešti přišlo parádní vedro, takže jsme bohovsky zplavení. Daří se nám znovu se rozjet a došlapat až do sedla, ale protože je hospoda zavřená, pouštíme se po krátké přestávce z kopce dolů. Radost z rychlosti umocňují úžasné výhledy na Kysuce, které jsou v těchto místech krásně členité a na jejichž svazích jsou tu a tam roztroušeny chajdaloupky, jako v pohádce. Najednou však slyším velmi ostré syčení. Jdu ještě více na brzdy a zastavuji. Přední kolo se bržděním přehřálo natolik, že jsme dostali defekt a svlékl se plášť. Naštěstí dříve, než stačila přední guma úplně splasknout jsme už měli téměř zabržděno. Chvíli musím čekat, než začnu lepit, jelikož je ráfek tak žhavý, že jej ani nemohu udržet. Diskutujeme o prevenci takových problémů a dospíváme k závěru, že dvě hydraulické ráfkové brzdy jsou nejspíše málo, a že s tím něco budeme muset udělat.

Hliníkový kolos
Celé kolo je vlastně prototypem, který jsme zatím testovali jen v Rakousku. Je projektem dvou českých firem Azub a Tandemservis a já s přítelkyní Eliškou jsme testovacími jezdci. Rám je hliníkový, zadní vidlice chrommolybdenová a komponenty jsou podřízeny naší dálkové cestě. Zvláštností je použití dvaceti palcového předního kola v kombinaci se speciálně upravenou dvaceti šesti palcovou vidlicí. Zadní šavle je samozřejmě odpružená, jelikož je třeba utlumit rázy od silnice, které by se jinak nepříjemně přenášely do zad obou jezdců.

Ovanul nás východ
K večeru dojíždíme k Váhu a zapadající Slunce osvětluje Súlovské vrchy, které jsou na opačném břehu. Třetí den na cestě se nese v duchu nejdelšího slovenského toku. Až do Trenčína se držíme jeho pravého břehu a nás se pro změnu drží přeháňky. Už nám pomalu začínají lézt na bednu. Pořád do bundy a zpět do trička. A zase do bundy a zpět do trička. Opravdu na zblbnutí. Projíždíme kolem Povážské Bystrice, před níž ještě míjíme Považský hrad a velikým meandrem, který tu Váh vytváří, se blížíme k Púchovu, známému to železničnímu uzlu. Chleba nakupujeme v Lednickém Rovném, což je městečko na úpatí Bílých Karpat. Stojíme na rušném náměstí, kde na sebe snad každý s každým řve, do toho hromady autobusů, náklaďáky jedoucí přes náves do kopce k továrně a děcka potulující se od ničeho k ničemu. Vnucuje se nám srovnání s rumunskou Oršovou na břehu Dunaje a už se nemůžeme dočkat jejího trhu a té správné východní atmosféry, která je zde sice téměř přesná, ale pořád v něčem pokulhává. Hodnotíme nebe a usuzujeme, že ještě chvíli nebude pršet. Za obchodním střediskem se však lišácky ukrýval mrak, a dříve než stačíme třikrát šlápnout do pedálů, snáší se na nás galony vody, že se Eliška stihá jen tak tak schovat pod stříšku u restaurace a má, již řádně zmoklá maličkost, parkuje náš čtyřmetrový kolos do toho pidi prostoru, kde už je natlačeno snad celé město.

Vaříme u hospody
Přijíždí se na nás podívat i konstruktér celého kola Aleš Zemánek a zve nás na pivo. Proč ne? Nejdříve je však nutné z auta nafilmovat, jak vypadá jízda naloženého ležatého tandemu. Ono je vůbec těžké při cestách s dvojkolem natáčet, či fotit sami sebe, a proto jen s velkými obtížemi získáváme podobné záběry. V Trenčíně se zastavujeme v kolibě pod hradem na jedno a vyrážíme bojovat s další rovinou v Povážské nížině. Občas z toho jde hlava kolem. Pořád jen rovina, rovina, rovina. A to ještě ani netušíme, co nás čeká v Maďarsku a Rumunsku. Spíme u chmelnice a ráno nás samozřejmě budí traktor. Řidič je z těch hodnějších a odjíždí dělat jinam. Proto si můžeme v klidu uvařit ovesné vločky a vydat se, jak jinak, na jih. Za Piešťanami objevujeme parádní vymoženost. K přípravě oběda, jak zjišťujeme, jsou nejlepší lavičky vedle hospody, ve které se nevaří. Uklohnit se dá venku a pívo přímo z pípy je na dosah. A nikomu to nevadí. Tuto taktiku praktikujeme během naší cesty ještě několikrát.

Všechny cesty vedou do Atén
Jelikož už skoro dva dny míříme na jih, musíme uhnout poněkud na východ. I přesto, že cesta údolím Váhu příjemně utíká a nestojí téměř žádné síly, Atény jsou přece jen východněji. Tento manévr je ale spojen s jistými výškovými rozdíly, které se však v mapě nedají příliš určit. Nemusíme čekat dlouho a rázem víme, do čeho jdeme. Nejlehčí převody, stříkající pot a skřípějící zuby jsou známkami toho, že už jedeme opravdu do kopce. A protože vždy může být ještě hůř, staví se nám do cesty šotolina a dokonce i polní cesty. Rádi se sice touláme po vedlejškách a nějaká ta nezpevněná silnice nám též udělá radost, ale když se ocitáme uprostřed polí a lesíků a jediná cesta, která je k mání je ta, po které jsme přijeli, chvíli přemýšlíme, máme-li podobné výlety do přírody opravdu zapotřebí. Eliška glosuje situaci větou: „Všechny cesty vedou do Atén“, načež se po louce začínáme spouštět ve směru, který se nám zdá být správný. Narážíme na polňačku a posléze i na JZD a jakýmsi záhadným způsobem se objevujeme ve vesnici, do které jsme původně chtěli dorazit. Dnes už nám zbývá jen projet Nitrou. Musíme si ale pospíšit, protože na cestě jsou už speciální špalky k  hydraulickým brzdám, které by měly výrazně zkrátit brzdnou dráhu naší čtvrttunky. Přesně ve chvíli, kdy se dostáváme na výpadovku z města, u nás zastavuje černá Ibiza a kluci z Ostravy nám předávají špalky a několik dalších maličkostí, které nám posílá stavitel celého tohoto šílenství Karel Lednický. Zveme kluky na večeři a při hledání vhodného místa jim ukazujeme, jak nám to jezdí. Naštěstí jde vítr do zad a teplota klesla pod dvacítku. Vaříme na lavičkách u místní fotbalové hospody v areálu tělovýchovné jednoty. Vyřizujeme si se správcem přespání na trávníku vedle hřiště, ale číšnice nás upozorňuje, že se v těchto krajích hodně krade a až moc vtíravě nám nabízí uschování kol v hospodě. Nějak se nám její přístup nelíbí a raději se balíme. Obavy potvrzuje i její neodbytné vyptávání kde a jak budeme spát. Co nejvíce mlžíme, loučíme se s kluky a vyrážíme do tmy.

Divný den
Následující den je jedním z nejpodivnějších z naší cesty. Už ráno se na nás šklebí velkými mračny a chvíli také prší. Okamžitě po odjezdu dostáváme defekt na vozíku a vůbec všechno na nás působí hodně pochmurně. Nefouká vítr, neprší ani nesvítí slunce, projíždíme vesnicemi kde snad každý je nezaměstnaný, kde mnoho domů drží pohromadě jen silou vůle jejich majitelů a kde lidé bloumají jako přízraky. Celý den se nese v podivném rytmu. Zakončujeme jej zlatavým mokem ve vesnici před Štúrovem, kde nás na jedno zvou dva slovenští Maďaři, kteří byli kdysi dělat v Ostravě. Za vesnicí nás čeká nocleh ve slunečnicovém poli s první pořádnou dávkou komárů. Navíc zjišťujeme, že jsme se v hospodě sice pořádně vymydlili a napojili, ale zapomněli jsme nabrat vodu. A když nemáš vodu, tak sušíš hubu, že?! Ráno spěcháme do Štúrova a snídáme v parčíku s pomníkem padlých. Do Ostřihomi, která je na druhém břehu Dunaje, už naštěstí vede nějakou dobu most, který vypadá stejně jako ten, který byl zničen za 2. světové války. Pohraničníci jsou ještě na slovenské straně a jak je dobrým zvykem, hledí na nás jako tele na nové vrata a nevěří, že míříme až do Řecka. Klášter v Ostřihomi je stejně jako centrum města krásný. Překvapuje nás však pohled na něj z odvrácené strany. Rozbitá okna, opadávající omítka a rozpadající se střecha jsou neklamnou známkou naprostého nedostatku peněz.

Útok na Budapešť
Stojíme před problémem, jak se co nejpohodlněji dostat do Budapešti. Máme na výběr tři varianty, z nichž dvě jsou přes kopce a jedna podél Dunaje. Volíme nejdelší verzi podél řeky, ale s blížícím se hlavním maďarským městem se provoz stává nestravitelný, a proto přejíždíme po mostě na jeden z dunajských ostrovů. Situaci ale komplikují nevyměněné peníze a také to, že v pátek mají banky otevřeno jen dopoledne. Ze šlamastyky nás vytahují dva Holanďané na kolech, kteří nám směňují dolary za „HUFy“ v kurzu, který je podstatně lepší než v jakékoliv směnárně. Snažím se jim vysvětlit, že prodělají majlant, ale nechtějí nic slyšet. Jsme rádi, protože můžeme s klidem zamířit k přívozu, který spojuje jižní cíp ostrova s levým břehem Dunaje. Dokodrcat se do jakéhokoliv velkého, nedej bože, hlavního města, je vždy zabíračka. Jezdíme od benzínky k benzínce a děláme, že chceme koupit mapu města. Přitom hledáme jak dál. Kupovat mapu v každém velkoměstě by nás brzo zruinovalo a zatím nás nikdy nikdo nevyhodil. Dnes se nám ale daří. Jedeme kolem rybníků a čističky odpadních vod a potom už jednou z hlavních ulic směrem do centra. Do cesty se nám staví kilometrový úsek dlažebních kostek v hrůzostrašném stavu. Hrajeme si raději na tralalajku a většinu projíždíme v prostoru mezi kolejemi, který je jakž takž vybetonovaný. Když se nám ale za zadkem objeví opravdová tramvaj, klidíme se s pokorou z cesty a raději kodrcáme po kočičích hlavách.

Aquincum
Budapešť je po právu pýchou Maďarska, ale my nemáme dostatek času prohlédnout si všechny pamětihodnosti, kterých je zde vskutku požehnaně. I přesto, že je město protkáno docela hustou sítí cyklostezek, dělá mi pohyb po nich často velké vrásky na čele, protože vyjet dvaceti centimetrový obrubník, natož pak schody, či jen protlačit náš Kabanos skrz šikanu před kolejemi, je občas nadlidský výkon. A proto, jak je dobrým zvykem z vysoké školy, děláme výcuc z výcucu a z celého města vidíme jen parlament, řetězový most, hrad a zbytky římské prapůvodní Budapešti Aquincum. Kolem šesté velíme k ústupu a zahajujeme proces opouštění města. Tyto strategické manévry ale zpravidla trvají až nechutně dlouho , a tak projíždíme jižními předměstími, která nám nahánějí hrůzu svými špinavými a tmavými čtvrtěmi, až za tmy. Parádní nocleh nacházíme v průmyslovém zóně.

Pustý režim
Ráno se zotavujeme na benzínové pumpě a loučíme se s mými rodiči, kteří nás až sem doprovázeli na svých ořích. Od klimatizace se odlepujeme až když už je venku pekelné vedro, které nás bude sužovat až do konce cesty. Naprosté rovině a pustě, která se rozkládá před námi, musíme podřídit denní režim. Vstáváme brzo a snažíme se jet ještě za relativně chladné (30 stupňů) části dne. Přes největší vedra, kdy se teploty na slunci šplhají až nad čtyřicítku, jsme schovaní někde v chládku. Smažení se ve vlastní šťávě začíná znovu až kolem šesté večerní. Informace o teplotě nám dává malý bimetalový teploměr. Kvůli nízké hmotnosti jsme si pořídili typ určený do ledniček a mrazniček. Svou práci odvádí docela dobře, až na to, že po většinu dne je jeho ručička opřena o mínus čtyřicítku. Bohužel však z druhé strany.

Plavba pískem
Průjezd letní pustou je opravdu očistcem, i když k večeru, když už nejsme zpocení jako dveře od chléva a západ slunce osvětluje krajinu, se i tato rovina zdá být rájem na světě. Zvláště okouzleni jsme oblastí kolem řeky Tiszy. Nízká spasená a vyprahlá tráva, sem tam zakrslý stromek či keř, stáda oveček a v místech, kde se udržela voda, jasně zelené porosty sítiny. Osídlení je navíc v těchto místech téměř nulové a od stavení ke stavení je to někdy i více než kilometr. Podruhé však musíme kapitulovat. Úplně volný písek, který tvoří na několika kilometrech „silnici“, je pro naše úzké pláště nerozlousknutelný oříšek. Chvíli nadáváme, chvíli zkoušíme jet, ale povětšinou tlačíme. Rušíme jednoho domorodce od dojení kravky a ptáme se, jak daleko je to na „beton“. Toto slůvko znamená pravděpodobně asfalt a už jednou jsme jej v obdobné souvislosti slyšeli, a proto ho můžeme nyní použít. Že prej kilometřík, či dva. Při rychlosti tlačení je to více než hodina mučení. Používáme tedy metodu otestovanou v zimě na sněhu. Přehazujeme všechny brašny na vozík a podhušťujeme kola na tandemu až na hranici jízdy po ráfku. Tím získáváme co možná nejmenší zatížení na kolo a relativně dobrou řiditelnost. Rychlost se sice pohybuje někde kolem 3 km/h, ale pořád jsme několikrát rychlejší než při tlačbě. Občas se však stane, že i tak nás písek vezme na stranu a musíme zastavit. Jedna taková nechtěná zastávka se stává chtěnou a to když se s námi dávají do řeči starší občané a rychle volají svého syna. Učitel maďarštiny v Kecskemétu umí anglicky a zve nás na prohlídku malého hospodářství a limonádu. Rádi se napojíme i pokecáme, ale je třeba využít večerního chládku a proto zase brzy proháníme pedály. Přívoz přes Tiszu už je ovšem poněkud jiné velikosti i cenové kategorie, než jaké jezdí přes Dunaj. Auťáky a lidičky se zde přepravují na druhý břeh pomocí proudu a malého motůrku na pramičce, která je přivázána k prámu. Stálo nás to každého celé neskutečné 4 koruny.

Zachránily nás meruňky
Maďarsko skýtá cyklistům několik nepříjemností. Nejenom velká vedra a večerní roje komárů, ale hlavně zákazy vjezdu kol na jakékoliv silnice první třídy. Snažíme se je dodržovat, ale ve chvíli kdy objížďka přesahuje 20 km, překračujeme zákon a mydlíme po krásném asfaltu. Najednou Eliška, která vůbec nevidí dopředu, křičí: „Stůj, stůj, stop!“ Zastavuji a čumím před sebe. V dálce vidím schovanou policejní hlídku. „Meruňky! Tys je neviděl?“ „Co? Jaké meruňky?“ ptám se nevěřícně „Támhle jsou poldové.“ Začínáme se smát. Meruňky u cesty, které se nakonec ani nedaly jíst, nás uchránily od pokuty. Otáčíme a jedeme po vedlejškách. Blížíme se k rumunským hranicím a je nám jasné, že následujících několik dní nebude o sprše možno ani snít, natož ji někde použít. Rve nám to sice žíly, ale platíme v kempu jen za očistu 5 dolarů a jdeme se oba vykoupat. Zkoušeli jsme to sice ukecat, ale asi málo. Když už jsme oba tak bohovsky čistí, kazí se nám hned po dvou stech metrech přehazovačka a já se opět nořím pod kolo.

S divadýlkem v kláštěře
Rumunští celníci v Čenadu jsou příjemní chlapíci a,i přes velké obavy, jsme odbaveni za několik málo minut. Je před námi země, kterou máme tak rádi, ale která přece jen vyvolává jistou dávku respektu. Na zdejší kriminalitu je třeba si dávat bacha. Za první vesnicí potkáváme v protisměru maringotku taženou koněm. Z osádky se klubou slovenští divadelní herci, kteří se přes léto toulají světem a hrají po vesnicích komedii beze slov. Letos přišlo na řadu Rumunsko. Ptají se nás, jak to vypadá s možností spaní směrem odkud jsme přijeli a my se jich ptáme na totéž. Odpovědi jsou stejné. Pusto prázdno beze stromů a nekonečné vesnice. Dáváme se do kupy a jedeme k blízkému velkému stavení. Je to klášter. Dostatek vody i sena pro klisničku Květku, rozlehlá louka, snídaně a svaté obrázky. Páter je statný chlapík. Sám jen s občasnou pomocí staví na místě bývalého monastýru monastýr nový. Už má i základy k rozlehlému kostelu. Tomu se říká životní poslání. Od herců dostáváme kus špeku, který nám vydrží ještě několik dní. Snad se nám podaří vidět jejich veselé představení někde v Čechách, či na Slovensku.

Karlův ráj
S novou zemí se mění i úroveň staveb a složení vozového parku. Jsme totiž v „Karlově“. Stavitel našeho stroje Karel Lednický vlastní jeden z exemplářů na českých silnicích již vzácných Dacií. Tady jsou jich ale všude mraky a ve všech možných i nemožných variantách. Jednoduše Karlův ráj. Jedeme po hlavním tahu směrem na Temešvár. Chceme si však zkrátit cestu a odbočujeme na vedlejší silnici. Asfalt se sice zhoršuje, ale stále je souvislý. Projíždíme obrovským polorzpadlým komplexem dávno zapomenutého rolnického družstva a za ním přes troje nepoužívané koleje a kolem nádražíčka, u kterého sedí dva dědulové a nevěřícně na nás zírají. Děr přibývá až se silnice mění v tankodrom a na kole začíná drnčet úplně všechno včetně našich zubů. Po půl kilometru nám dochází trpělivost a otáčíme. Dědové se smějí a my víme proč. Dál nás cesta vede podél Jugoslávských hranic na jih. Pořád jen rovina a rovina. Kdyby alespoň v dálce byly vidět kopce. Kéž by. Ve chvíli kdy najíždíme na panelovou cestu, od které se sluneční paprsky tak dokonale odráží, vyjevují se mi pohádkové obrázky pekla, a uvažuji o tom, že se spisovatelé asi spletli a pravé peklo je rumunská betonka v  poledne. Den se odehrává jako každý jiný. Brzká snídaně. Jízda. Několika hodinová pauza. Večerní jízda a hledání noclehu. Dnes nás ale na čerpací stanici příjemně zdržuje německá majitelka, která nám dopřává palačinek a melounu a jeden z řidičů nám kupuje čtyři litry Coca-Coly a hromadu brambůrků. Odjíždíme až za tmy, což se v Rumunsku silně nedoporučuje. Navíc se strašně špatně hledá nocleh, jelikož Rumuni vypalují obrovské plochy polí a všude je cítit kouř. Mimochodem tyhle obrovské požáry nikdo nehlídá. Protože projíždíme dosti divokým městem a pozoruje nás až příliš mnoho lidí, snažíme se za ním co nejdříve zašít. Končíme v poli s kukuřicí.

Žaket
„Hurá, kopce!“ Přejíždíme přes v mapě zaznačené sedlo, u kterého je číslovka 198. To i ta Ostrava je výš. Přesto máme obrovskou radost a užíváme si sjezdu. A další kopeček a další sjezd. „45, 50, 55, 59“ křičím na Elišku a ta se drží jako klíště a občas vyjekne něco jako že se jí to líbí, a že jsme blázni. Únava už je na nás ale znát a zvláště mé tělo si říká o den volna. A já mu v duchu odpovídám, že zítra budeme ve Svaté Heleně, jedné z šesti českých vesnic v rumunském Banátu, a že bude mít volna až až. Jenže únava přichází i na Elišku a když na tandemu přijde taková double krize, tak je to všechno v háji. Po rovině se šineme neuvěřitelných 10 km/h a co chvíli stojíme a prohlížíme kolo, zda nám někde něco nedře. Takový žaket už jsem měl mockrát, ale nikdy se mi nechce věřit, že bych až tolik nemohl. Pět kilometrů do Oravice jedeme skoro tři čtvrtě hodiny a když slezeme z kola, třepou se nám kolena únavou. Dáváme si oběd na malém parkovišťátku za městem, které je na zdejší poměry až příliš luxusní. Čisté lavičky i stoly nás překvapují a síly se jako zázrakem vrací. S chutí vyrážíme do dalších kopců. Už nás čeká jen pár větších zhupů, řeka Nera, prudké stoupání a ještě prudší klesání k Moldově Noue a pak už jen strmé kamenité stoupání k Heleně. Nemůžeme se dočkat, protože čas zde strávený minulý rok, byl nádherný. Radost z nás pryští všemi otvory, když se před námi otevře údolí Nery. Užíváme si překrásného sjezdu, úžasných výhledů a šílené rychlosti. „Já letím“ řve na mě Eliška a mi hlavou probíhá, že už té rychlosti bylo dost a přibržďuji na pětačtyřicet.

O pár sekund později se náš příběh končí. Defekt předního kola, pád a dvacet metrů smýkání se po zemi. Zlomek sekundy ničí všechny naše sny a plány a odkazuje nás do prostoru zoufalství a beznaděje. Sanitka, nemocnice, převoz na Helenu a dvaceti hodinový přejezd autobusem české cestovní kanceláře do Brna byly jen zlomkem utrpení proti tomu, jaké zažíváme, když nám na mysli vytane, o co všechno jsme přišli. Přesto dík všem, kteří nám pomohli a snad někdy někde.